Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Třetí kandidátský projev…

Třetí kandidátský projev Václava Klause

Projevy a vystoupení, 28. 2. 2003

Před toto vážené shromáždění předstupuji již potřetí. Ve svých dvou minulých vystoupeních jsem deklaroval – doufám – zcela jasně, že se o prezidentskou funkci ucházím se vší vážností, a vysvětlil jsem, jak si představuji její vykonávání. Vyjádřil jsem i to, že jsem si vědom Vaší obtížné a zodpovědné úlohy a že netrpělivost není na místě. K tomu nemám co zásadního dodat. Pokusím se proto o něco jiného. Připadám si trochu jako v pohádce. Kdo v ní chce uspět, kdo chce zvítězit, obvykle musí splnit tři úkoly, jejichž obtížnost narůstá. Tak vidím svůj dnešní úkol.

Chci se s Vámi podělit o svou vizi předpokladů dobré budoucnosti českého státu, o kterou bych se, budu-li Vámi zvolen, snažil zasazovat. Nikoli vstupováním do pravomocí vlády a parlamentu, ale svými autentickými postoji, svým vlastním jednáním, projevy a argumenty v nich a uvážlivým vstupováním do veřejné diskuse.

V naší vlasti,  v této přirozené a trvalé základně našich životů, má svůj domov 10 miliónů občanů odlišných věkových a sociálních skupin, s nejrůznějšími zájmy, pohledy na svět, nadějemi i starostmi. Výhodu máme v tom, že jsme občany svobodnými a že jsme díky tomu suverénními tvůrci jak svých vlastních životů, tak i našich společných osudů. Je to dar, o kterém jsme dlouho snili, dar, který musíme pečlivě střežit, rozvíjet a nedotčený předat dalším generacím.

Budujme stát založený na úctě k lidským právům a jejich dodržování a chtějme od něj, aby naše individuální práva a svobody bránil a garantoval se vší důsledností a účinností. Nejsme organizovaným, jednolitým kolektivem bezhlavě sloužícím nějaké národní či státní ideji, ale na druhé straně náš stát není jen aritmetickým součtem v něm žijících jednotlivců. Je nezpochybnitelným a svébytným celkem a je na nás, jak s ním budeme zacházet.

Máme na čem stavět. Máme mnoho společného. Máme společné životní zážitky. Máme společný jazyk. Máme společně obývané území i společnou historii. K té se obracejme ve vážných chvílích a hledejme v ní poučení a inspiraci pro časy budoucí. Nepokoušejme se ji však napravovat či odčiňovat. Nezatěžujme se také - v podstatě nesebevědomým - hledáním našich „přínosů“ evropské a světové civilizaci. Jsou-li, přihlásí se samy. Naši specifičnost nehledejme v silných a patetických slovech, ale v odvážných činech, v kvalitě života samého.

Ač našich 10 miliónů znamená jen asi 0,15% počtu obyvatel naší planety, nejsme „malým národem“. Po světě se směle rozhlížejme a buďme mu co nejotevřenější. Berme si od něj to nejlepší, co nabízí, a dávejme mu to nejlepší, co máme. Nepropadejme iluzi, že někdo něco udělá za nás. Spoléhejme především na vlastní síly a schopnosti. I vstupu do Evropské unie využijme k přesnějšímu vymezení naší role v tomto rodícím se velkém evropském celku a k novému pojetí našeho vlastenectví. Nezužme tento zásadní okamžik našich dějin pouze na spor o peníze a na dohadování se o výši těch či oněch dotací. Pokusme se – jako ostatně všichni v integrující se Evropě – definovat své skutečné a oprávněné zájmy a soustřeďme se na jejich důslednou obhajobu.

Pokrok, kterého jsme za posledních 13 let dosáhli, je - přes všechny známé nedostatky a přes to, že se netýká všech z nás stejnou měrou – nesporný. Pokusme se na něj navázat tím, že budeme dobře hospodařit. I sám stát musí být hospodárný, funkční a pevný. Před několika dny jsme si připomněli 80. výročí tragické smrti Aloise Rašína, jednoho z mužů 28. října, jednoho z těch, kteří se o vznik našeho státu zasloužili nejvíce. Rašín nás nekompromisně nabádal, že „demokracie jest odpovědnost“, že nic není zadarmo, že nesmíme žít na dluh, že se musíme snažit každý sám a ne jen čekat s nataženou rukou. Tehdy to byly nepopulární a nesamozřejmé věty. Stejně nepopulární, ale velice potřebné zůstávají i dnes.

Máme velkou šanci být moderní občanskou společností, nikoli rozhádanou, vzájemně si nepřející komunitou, ostrůvkem národovectví, elitářskou enklávou, či pouhou administrativní jednotkou sjednocující se Evropy. Zapomeňme na naše neproduktivní spory o občanskou společnost, vedené jako souboj pro či proti zastupitelské demokracii. Shodněme se na tom, že tímto slovním obratem myslíme tvůrčí soužití aktivních a sebevědomých občanů, pohybujících se v takovém právním rámci, který zaručuje dostatečný prostor pro aktivitu státu i nestátních organizací.

Demokracii musíme ctít a pečovat o ni. Ze všech nebezpečí, kterým čelíme, nás může nejvíce ohrozit naše nesvornost. Pěstujme atmosféru čestného soupeření, nikoli nepřátelství, atmosféru vzájemného naslouchání, nikoli předpojatého odsuzování, atmosféru uvědomělého hledání společné odpovědnosti za naši zemi. Při respektu k odlišným zájmům našich spoluobčanů se soustřeďme na to, co nás spojuje, co zajišťuje stabilitu naší země. Hledejme i to, co naši každodennost překračuje jak ve sféře materiální, tak duchovní.

Před zákonem jsme si rovni. Méně se nám někdy zamlouvá, že nejsme stejní ve vybavenosti pílí, pracovitostí, ambicemi, talentem, odvahou, schopností riskovat, ale ani štěstím. Nemůže to být jinak. Vyvarujme se závisti, která nás potichu a nenápadně zevnitř rozežírá. Pomáhejme si. Individuálně, formou charity a kolektivně, formou sociální politiky. Ani ten nejslabší z nás nesmí mít pocit, že jsme na něj zapomněli. Ale nečiňme tak za cenu vymazávání přirozených lidských rozdílů, protože tím bychom umrtvovali všechno živé. Stejně jako dosud nikdo nevynalezl stroj, srovnávající na jednu úroveň naše zdraví, naši krásu, naše IQ, naše výtvarné či hudební schopnosti, stejně tak se nesnažme vytvořit společenský mechanismus, který by nás přitesával podle jedné šablony.

Klaďme si vznešené cíle, ale ať jsou to spíše cíle Camusova Mýtu o Sysifovi, cíle snad nedosažitelné, ale opravdové, než cíle, které jsou jen „naoko“ a které se vyhlašují jen proto, aby jedni vypadali lépe než druzí. Moralizujme jen tehdy, dosvědčujeme-li to, co hlásáme, svým vlastním konáním.

Nepromarněme dnešní šanci. Překonejme zbytečné animozity našich každodenních politických střetů, tak logické ve vypjatých prvních polistopadových letech, tak nepodstatné ve vztahu k historickým úkolům, které právě řešíme. Spolupracujme v úsilí o lepší příští současných a budoucích generací naší země.

V zemi takovýchto zásad lidského chování a fungování státu bych rád žil. V zemi takovýchto obyčejných ideálů bych rád byl prezidentem. O takovou zemi bych v úřadě prezidenta - spolu s Vámi - s veškerou svou energií, zkušenostmi i schopnostmi usiloval.

Vím, že při své dnešní volbě máte nelehký úkol. Začal jsem zmínkou o pohádce a měl jsem na mysli nesnadné úkoly nápadníků pohádkové Zlatovlásky. Přál bych si, aby v tomto sále - stejně jako ve stejnojmenné pohádce – létala ona pověstná zlatá muška, která by naznačila, koho volit.

Život ale není pohádka. Nechť se projeví Vaše suverénní vůle.

Václav Klaus, projev ve 3. prezidentské volbě, Španělský sál, Pražský hrad, 28.2.2003