Klaus.cz






Hlavní strana » Jinýma očima » Ivo Strejček: Lídr se nevolí…


Ivo Strejček: Lídr se nevolí…

Jinýma očima, 7. 5. 2024

Dnes nepíšu glosu. O smrti se glosy nepíší. Dnes chci ještě několika svými řádky vzpomenout na Mirka Macka, který nás před několika dny opustil. Jistě moc chybí své rodině, ale i nám ostatním po něm zůstává v české politice mezera, kterou půjde zacelit jen velmi obtížně.

Budiž na úvod řečeno zcela jasně: bez Mirka Macka by skutečná česká pravice nevznikla, a pokud by bez něho vznikla, byla by jiná.

Potkal jsem jej až v nové politické straně ODS, na jejímž vzniku měl on lví podíl, přestože jsme oba – v různých částech země i v různých politických rolích – začínali v Občanském fóru. Připomínám Občanské fórum proto, že pochopit význam Mirka Macka na vznik organizované, strukturované, autentické české pravice lze jen tehdy, připomeneme-li si, co Občanské fórum ve skutečnosti bylo.

OF bylo uskupením, které sice rychle shluklo potřebnou občanskou masu nutnou k vytvoření účinného polistopadového tlaku „změny“, bylo ovšem formací bez jakékoliv struktury i ideové vyhraněnosti. U jeho zrodu stáli lidé levicově i pravicově smýšlející, lidé pro kapitalismus i proti kapitalismu, osmašedesátníci, disidenti, kteří revoluční nadšení lidí obratně využili k vlastnímu rychlému prosazení se do nejrůznějších funkcí, i obyčejní lidé chtějící „jen“ svobodu. Občanské fórum nemělo žádný strukturovaný program, neboť názorová různorodost, vzájemná nepřátelství a fakticky i nechuť „havlistů“ jít směrem k politické straně vznik konzistentního programu vylučovaly. Panoval v něm chaos a nominace do náhle vzniknuvších funkcí byly zpravidla výsledkem známostí nebo nahodilostí.

Bylo proto stále zjevnější, že drtivé většině členů OF tento stav nevyhovoval, přáli si transformaci OF do politické struktury stranického typu (většina si přála, na rozdíl od Havlových nestranických centristů, vznik pravicové strany), stále tvrdohlavěji trvali na prostupnosti odspodu nahoru, chtěli se podílet na rozhodování centra, ne být překvapováni spornými stanovisky i „kamaráčoftskými“ nominacemi, které centrum ve Špalíčku na dolní straně Václavského náměstí produkovalo. Zrála atmosféra pro rozštěpení OF.  

Prvním krokem k transformaci OF v politickou stranu bylo zvolení Václava Klause – k velké nelibosti disidentů, kteří OF považovali za své politické dítě a volební vítězství Klausovi nikdy neodpustili – do čela OF na podzim 1990. Jeden z pamětníků mi kdysi popisoval kolosální šok, který po zvolení Václava Klause do čela OF zavládnul ve Špalíčku. Namísto pravidelných ranních popěvků národních písní („zazpíváme si Masarykovy oblíbené, abychom se posílili“) vtrhnul do OF „klausovský“ uragán vyžadující disciplínu, výkon, organizaci a pořádek. V této snaze už stál Václavu Klausovi velmi blízko jistý Miroslav Macek. Snad neoplýval takovou vyjednávací diplomacií, kterou uměl používat Václav Klaus, zato byl politicky nesmírně přímý, otevřený a razantní, výřečný s mimořádnou schopností jasných formulací. Ostatně takhle jsme jej znali po celý jeho politický život.

ODS, s ohromným úsilím lidí typu Mirka Macka, vznikla v dubnu 1991. Když Mirek navrhoval do čela nové konzervativní strany Václava Klause, řekl to slovy, která se stala součástí českých politických dějin: „Lídr se nevolí. Lídr buďto je, nebo není“. Jednou z „mackovských“ mistrovských zkratek vyjádřil podstatu věci: politickou stranu nelze založit, a už vůbec ne budovat, nemáte-li lídra. Představa, že do souboje o předsednictví ve straně vstoupí deset kandidátů, je okamžitě odsouzena k neúspěchu. Lídr nevzniká volbami, lídr je politický „objev“, je „zjevený“ dar, až potom je třeba mu umetat cestu, postrkovat jej, pomáhat. Ostatně existuje-li dnes ještě ODS, pak existuje proto, že lidé jako Mirek Macek správně formulovali tuto politickou pravdu a prosadili do vedení strany silnou a jasnou postavu lídra. Tak silnou, a tak nezpochybnitelnou, že dokázala výrazně ovlivňovat českou politiku na desetiletí dopředu (a znám řadu lidí, kteří ještě dnes „automaticky“ volí ODS, protože si myslí, že jejím předsedou je stále Václav Klaus).

Před několika lety jsme seděli s Mirkem Mackem vedle sebe na semináři, který se zabýval příčinami pádu (kdysi i naší) ODS. Když Mirek dostal otázku z pléna, zda lze v dnešní době založit novou úspěšnou politickou stranu, odpověděl bez váhání: „Dejte mi lídra, stranu pak založím okamžitě“. I to je Mirkův nesmrtelně pravdivý postřeh k dnešní české politické realitě – nejsou lídři.

Legendární byly Mirkovy předvolební kampaně. Například v roce 1996, kdy se poprvé kandidovalo do Senátu (s jehož vznikem měla ODS ohromné, a jak se dodnes ukazuje oprávněné, problémy), Mirek tvrdě vytyčil požadavek: kandidát ODS musí zaklepat na každé dveře ve svém volebním okrsku a musí si podat s každým voličem ruku. Jen tak může mít úspěch. Byla to vysilující kampaň, ale do té doby v Čechách nikdy před tím myslitelná (pozor, neplést s kontaktní kampaní!).

Na jednom z kongresů ODS jsem si do svých poznámek napsal Mirkův předvolební imperativ: „ODS musí ukázat, že ji zajímají a umí řešit problémy i poslední babičky z Osoblažska, jen tak můžeme pomýšlet na výhru“. Kéž by si na tuhle pravdu dnes někdo v české politice vzpomenul!

A ještě jednu Mirkovu velkou pravdu jsem si zapamatoval a po celý svůj politický život se jí zkoušel řídit: „Předseda strany nepotřebuje přicmrdovače, potřebuje lidi přicházející s vlastními názory“. Připomněl mi tím Margaret Thatcherovou, která se kdysi na jednání své strany rozčílila a členům vedení řekla, že „nepotřebuje lidi, kteří si sedí na rukách a kývají, ale ty, kteří mají vlastní názor“. Je ale pravdou, že dychtivé čekání na jiný názor platí snad jen u Václava Klause (tvrdím se zkušeností), u dalších předsedů na nejrůznějších úrovních ODS to nikdy moc neplatilo a už vůbec se nevyplácelo (což je ovšem méně o názorech, ale asi více o předsedech)…

Mirek Macek nám bude moc chybět. Jsem si jist, že rozsah ztráty tohoto muže pro českou pravici ještě dlouho nebudeme moci umět docenit (zda-li vůbec). Bude chybět svými glosami, bude chybět svými ostrými a jasnými názory, bude chybět nebojácností a odvahou, bude chybět svojí silou stát a burcovat proti proudu.

Já mu v tuto chvíli jenom mohu poděkovat za to, že jsem mohl být několikrát blízko něho – byla to pro mě vždy ohromná zkušenost.

Ivo Strejček, 7. 5. 2024

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu